na Blog.cz

Netuším, čím to je, proč to je a jak to je, ale dostávám absolutně nesnesitelné poklesy morálky vždy týden před tím, než mám letět do Prahy. V letadle se pak modlím, aby to spadlo a já už nemusela žít. To bude zas super, to vám řeknu. Teď momentálně se má nálada pohybuje někde pod bodem mrazu, kouká na mě zpod ledovce a chechtá se mé duševní nevyrovnalosti. Fakt že jo. Mám klasicky chuť vzít lopatu, vykopat jámu na zahradě, skočit tam a zasypat se hlínou. Což bych možná i doopravdy zvažovala udělat, pokud bych ovšem neměla panickou hrůzu z červů a hlavně ze slimáků.

Prostě nevím, ten příšernej předpražskej týden ze mě vysává veškeré dobro a opravdu toužím, aby nastal konec světa, abych tam nemusela jet. Jakmile jen pomyslím, co mě tam čeká, tak toužím po laně přes krk aby bylo už jen puf! a tma. Neberte si to osobně, prostě to tak je. Možná to teď ovšem stupňuje moje rychlost čtení Kinga. Začínám 3. knížku za dva týdny (a to si vemte, jaký ten King píše bichle!), a nejspíš se to podepisuje na mém psychickém zdraví. Ale whatever, když chcípnou, tak s Kingem.

Absolutně. Nesnesitelný. Pokles. Nálady.

Mám chuť jen ležet a přemýšlet o zlu.

Et encore une fois ... začínám mít pocit, že mě ta Francie bude iritovat až do smrti. Bla bla bla, nečitelné písmo. Bla bla bla, methode pas maitrisé. Bla bla bla, dávejte pozor na expression ecrite. To je fakt psycho. Člověk se snaží, píše ty zatracený motivační dopisy na ty zatracený fakulty japonštiny a jazykovědy a veškerých těch sraček, co mi jako jediný jdou a baví mě, a oni mi řeknou jen to, že si musím zlepšit francouzštinu. Dafuq. Jen na psychologii mi zatím napsali, že mám výborné ambice a že by mě měli přijmout. Dafuq. Double dafuq.

Ne, jako, vážně.

*Koho z daedrických lordů máte nejraději?*

Tak jo, a teď anketu. Historicky 1. (zveřejněnou) anketu.

Je mi fajn. Ne, je mi přímo výborně. Migrénový období nejspíš skončilo a budu mít na pár dní ( snad i týdnů - prosím, ať to bude týdnů ) pokoj od bolesti hlavy. Žiju svůj klidný provencálský život a těším se na světlé zítřky. 28. března mám 1. maturitní zkoušky - z češtiny! ( Ano, teď se můžete smát. ) Aneb Francie je místo, kde můžete nabrat x dobrovolných předmětů na získání x bodů navíc. Takže už se vidím, jak příjdu, napíšu, že jsem Xenin a že češtinu vlastně zvládám, oni mi dají 20/20 a odletím pryč s dobrým pocitem, že tu maturitu možná i dám a to díky své vychcanosti. Ták.

Také jsem šťastná kvůli tomu, že za pár týdnů zase bude Praha spolu s těma skvělýma lidma, na které už se tak těším. Které mám ráda. Jednou si koupím nový foťák a udělám nové fotky a budu mít nové zvěčněné vzpomínky. Já vlastně ani nevím, co od toho všeho očekávám, a bude to fajn. Moc fajn.

Fajn. Mám ráda toto slovo. Je takové ... fajnové.

Hm, poslední článek mám téměř přesně před měsícem a za 6 dní Adam slaví své páté narozeniny. Yay.

Březen. Nejšílenější měsíc ze všech. ( Protože on se zbláznil. )

Přepadávají mě období nespavosti, kdy nemůžu usnout i přes šílenou únavu. I přesto, že můžu jít spát velmi pozdě, tak stejně ráno vstanu velmi brzo. Snad to brzy přejde a vše se vrátí do normálu. I když, jak se dá mluvit o normálu, když se mi zase zdál ten sen o ní. Tentokrát to bylo suverénně, že povstala z hrobu. Paráda. Kupodivu tentokrát jsem neměla žádné postranní úmysly, jako většinou. Zdálo se mi zkrátka a dobře, že mě to přešlo. ( Sny jsou bizarní. Obzvlášť ty makové. ) Možná už mám dost strachu popadnout telefon a zavolat tomu, kdo o záhrobí ví víc, než já. A i přesto, jak moc to chci udělat, to prostě nejde. Bojím se akce a reakce. Velmi tupé.

Máci. Co na to říct.

Od 20. listopadu do 8. února.

Tak jo, připravte se. Madness returns. *evil smile*

Klidný článek plný shrnutí posledních dnů aneb Xenin podává report. Potřebovala jsem udělat něco nového pro můj sociální život, tak jsem vyplnila část profilu na blogu, haha.

Poslední dny trávím za klavírem a hraju. Cítím se být inspirovaná hudbou Akiry Yamaoky a tak vymýšlím další a další variace na tu jednoduchou a přece jenom dokonalou hudbu ze Silent Hillu. Dále dočítám Horns od Hilla (aneb *read ALL the books written by the King family*) a už se s radostí vrhám na ságu Millenium od Larssona. Pro změnu ve francouzštině. (Nerada čtu ve fr., necícím se ... pohodlně. Nemám k tomuto jazyku zatím žádný osobitý vztah.) Ale tak, aspoň mě to do toho motivuje. Yay, chtěla bych mít celý velikánský pokoj jen pro knihy, neboť už pomalu, ale jistě zaplňují místo všude na poličkách, ve skříních a už i kolem mé postele, takže jednoho dne budu uvězněná v knižní pevnosti. To bude fajn. Moc fajn.

Potřebuji změnu. Máci jako záhlaví mě začínají deprimovat.

( zítra zítra zítra ) ^^

Poslední hodina posledního dne prvního měsíce roku 2012 a v mé hlavně vzrůstají pochyby o všem možném.

Dneska byl 1. den za dva roky, co v Provence sněžilo. A kdyby jen tak! Nachumelilo až celých pět centimentrů sněhu, což je pro jižanské francouze něco nepředstavitelného a iracionálního. Automaticky přestala jezdit dobrá polovina školních autobusů a celá naše rodina nevytáhla paty ven. Práce? Lyceum? Na co, když lidé prostě nejsou přizpůsobení na ty hrůzostrašné cesty zasněženým světem. A ty krásné, bílé vločky netrpělivě padaly z nebes celý den až k večeru, kdy začaly zamrzat a utvářet na zahradě náledí. Kočky nechápavě hleděly z oken ve snaze pochopit, co se to děje a zda to může ublížit jemnosti jejich ťapek, pokud se rozhodnou vyjít na průzkum. Krb, kterým jsme vytápěli dům pomalu dohasíná a já přemýšlím o zvláštnosti dnešního dne. Zítra vše opět zmizí. Vše se vrátí do rutiny běžného života spolu s tím zářicím sluncem a krásně modrou oblohou a veškerá magie té perfektní bílé pokrývky bude odnesena nenávratně pryč. Provence, ach Provence.

Prázdnota. Tichá a skličující prázdnota.

Naučila jsem se ty chvíle zoufalství akceptovat. Přijímat a dokonce si je i užívat. Stala jsem se závislá na své droze - na té sladké delirijní změti mihotajících se světel. ( Slova těch, co již nejsou. Co přestali existovat. ) Zažila jsem těch nechutných chvílí hluboko na dně černé, pusté jámy už dost, už nechci, aby se opakovali. ( A přesto po nich stále toužím. )
Zoufalství je pro mne minulost, která mě opuští a zároveň svazuje stále víc a víc. Je to jistý druh osvobození, který jemně odkazuje na všechny ty, kteří mě kdysi zničili, spoutali a nechtěli pustit. ( Kdo z nás ustřihl ten tenký provaz, který byl kdysi mezi námi? ) Můj svět se točil kolem depresí, absolutního zoufalství, nenávisti a umírající vášně. Kolem snů, které mi byly odepřeny. Kolem smrti. Kolem všeho a zároveň ničeho. Kolem Tebe. ( A jednou, možná, pochopím. )

To, co nás spojovalo. To, co jsme zničili. To, co mě nenechává spát při dlouhých nocích, kdy si říkám, že ty už jsi konečně pryč. Ne však z mé hlavy.

Začíná mi být zase líp. Pomalu vycházím z absurdit svého podvědomí a začínám opět vnímat reálný svět. Přestávám dělat ukvapená rozhodnutí. Opět žiju. Prozatím. ( Nemám ráda tyhle skoky do tmy. ) Měla jsem čas přemýšlet a definitivně jsem pochopila, že i kdybych utelka ode všeho co nejdál, tak si mě ti pražští démoni stejně najdou.

Stále se nemohu rozhodnou, co napsat do přihlášky na univerzitu. Vždycky jsem si říkala, že času dost, maturita je až za dlouho, ale ona už je sakra tady a já stále nic nevím. Záblesky budoucnosti se ztrácí v hluboké mlze a je téměř nemožné je chytit, tím spíš, pokud se to budu pokoušet urychlit. Vyděsí je to a budou nenávratně pryč. ( BD jsem mu neměla možnost dát a tenhle stupidní fakt mě naprosto irituje. ) A tak hledám ( a nacházím ) útěchu alespoň v hloubkách své úchylné představivosti.

( Há, vzpomněla jsem si! Nebo spíš vystalkovala. SASHIMI, A. Sashimi to bylo. )

Je ne verrai plus jamais ce groupe de la même façon. Poslechněte si tu píseň, nebuďte líní.

Uh-la. Všimla jsem si, že tématem dnešního týdne je Nevinnost, to bude zážitek o tom psát. ( "Bílá..." ) No nic, přejdeme k věci - trápí mě pár záležitosí. Jednou z nich je ignorace, která mě irituje možná nejvíc ze všech lidských negativních vlastností. Je to určité tajemno, které se přede mnou snaží ukrýt. A čím víctajemna, tím víc fascinace. ( Jako by to mrtví nevěděli. ) Každopádně řekněte, někdo, copak je tak těžké odepsat na nějaký blbý řekněme komentář? Copak to dá tolik práce? Nemyslím si. ( I když je to víceméně jedno, co si myslím. Aneb poznámky pod čarou vedou, haha. ) Je mi z toho smutno. Protože se chci zajímat a pomalu otevírat nitra nebohých ( zelenookých ) dětí, kteří potřebují vědět co a jak.

Dneska mám v plánu udusit migrénu hektalitry zeleného čaje. Vstát, dát do sítka čaj, nechat vylouhovat, vypít, vstát, dát do sítka čaj, necha vylouhovat, vstát... Melu zvláštní nesmysly, a je mi to vlastně jedno. Je mi tak asi dobře. ( Možná sí, možná no. ) Aneb Pan King může za mé fantasmické předsudky a očekávání od lidí. ( "No one gets inside your head like Stephen King. Instead of ..." Pravda pravdoucí. Kdo ví, co tam chybí, ten ví. A když to neví, tak ať si domyslí. )

Mým dalším problémem se staly nereálné fantasie o jednom určitém pánovi, se kterým se stýkám téměř každý den. ( "I don't know when I realised that I like him. I don't know either when I understood that I like him pretty much." ) Cítím se lehce psychotropně, ale to nevadí. Za pokrok už můžu počítat, že si uvědomuju, že mám jenom jednoho člověka ve své hlavě, místo dvou, jedné, která nejsem já a druhé, kterou chci být. Uh-la. Začíná to být komplikované. Bylo by dobré vědět, proč tohle dělám. Proč tohle píšu, zatímco bych měla tu nechutnou migrenozní bolest zaspat. Proč poslouchám Luno, kteří mě dostávají do zvláštní déjà-vu nálady. Jako tehdy s Velvet Suicide. Jako tehdy, když jsem ještě nevěděla, jak to dopadne... Budoucnost je nevyzpitatelná, nemyslíte?

Jistota je ale to, co nás všechny spojuje. Ať už je to nedostatek jistoty či její dostatečná kvantita. ( Miluji tě, bobíšku, víš o tom? ) Únor je divnej měsíc. Nejdřív byl šílenej, pak ještě šílenější, ale v jiném smyslu slova, potom také šílenej, ale zase v jiném smyslu slova, a teď bude snad nejšílenější. ( Nebo naopak? ) ŠÍLENOST. Mám to slovo ráda.

'But I don't want to go among mad people,' said Alice. 'Oh, you can't help that,' said the cat. 'We're all mad here.'