Bezmoc i přes slunečni světlo.

3. february 2010 at 11:30 |  Antidepressants
Vždycky, když tě nacházim, tak tě ztrácím.
Chci se někam zakopat, na nic nemyslet. Hrotím, přeháním, neoprávněně obviňuju a pak nakonec trpím sama. Potřebuju se zkoncentrovat na jedné jisté věci, ale mé myšlenky utíkají do všech směrů. Od momentu A přes moment B až k momentu C. Jsem sebevrah, když v této chvíli poslouchám Origami? ( Příliš hloupá, příliš malá. ) Za chvilku to se mnou švihne.
Už tři dny se netěším na nic. Ani na tu Prahu ne … obzvlášť na tu Prahu ne. V hlavě mám vakuum, který mi zabraňuje myslet na cokoliv jiného než bolest. Šílenou psychickou bolest, strach bez naděje na zlepšení. Je to jako červ v srdci, živí se zoufalstvím, roste. Je to ten pocit stát večer ve sprše a padat někam dolů. Opřít se o studené kachličky, zlomit se v pase a hlasitě vzlykat. A lidé se ptají, zda se nic nestalo. "Zombie" A všichni říkají, že to přejde, že se z toho dá vyspat. ( Ale ty víš, že to bude ještě horší. Dokud se toho nezbavíš. Dokud tě to nedožene k šílenství. )
Dnes se mi zdálo, že jsem hrála u Maki-Maki šachy. Venku byla zima, stromy absolutně bez listí se jemně pohybovaly s větrem a na Kubánském náměstí bylo naprosté prázdno. Šachy jsem hrála sama se sebou.
 

2 people judged this article.

Comments

1 Amelie Amelie | Web | 12. march 2012 at 3:49 | React

Už je ti líp?

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.